Oficiální popis:

Klavírní škola pro začátečníky, určená pro nejširší okruh žáků, představuje neustále pevný bod mezi pedagogickou literaturou pro klavír. Její popularita je dána spojením domácích mnohaletých zkušeností a nových prvků a zásad elementárního vyučování, k nímž dospěla současná klavírní pedagogika. Výběr a sestavení látky školy respektuje zásadu rozmanitosti a všestrannosti, hudební, přesněji přednesové skladby jsou doplněny nezbytnými etudami a technickými cvičeními.

Klavírní škola pro začátečníky obsahuje základy klavírní hry a mnoho skladbiček různého charakteru. Tento známý titul je první a základní klavírní učebnicí začínajícího klavíristy.

Tato škola je stále vydávána a oblíbena. Položil jsem si otázku, zda to má opodstatnění. Ve světě klasické kytary existuje podobná škola - tzv. Jirmal. Je také stále používána učiteli Zuš jako nějaký svatý grál. Přitom se jedná o velmi jednostrannou metodiku, bez hlubšího rozboru technických problémů, s velmi jednostranným a nezáživným repertoárem - mnoha velmi si podobných skladbiček, v jednom slohu - a to klasicistním. Období baroka nebo současnosti jako by neexistovalo. Je to s podivem, protože sám Jirmal začínal jako jazzový kytarista a byl to muzikant z praxe.

Bohužel ani svět klavíristů není výjimkou. Je zcela uzavřen ve své bublině, která nepřipouští jiné přístupy, jiný repertoár než ten, který je tu pomalu sto let. Na této škole se dá celkem jasně demonstrovat, jakým způsobem se už léta vyučuje na klavír. Uvedu charakteristické rysy:

Rozdělování melodie do obou rukou

Nevidím pro to žádný praktický důvod - v praxi se téměř vždy hraje melodie v pravé a doprovod v levé. Pokud bych se takto učil hrát, měl bych v tom totální chaos. Nehledě na technický problém - pokud melodii takto uměle rozdělíte, jak ji potom zahrajete jako jednolitou frázi?

Posun melodie o oktávu výš (od c2)

Není vysvětleno proč se tak děje, ale předpokládám, že je to kvůli absenci basového klíče.

Hra levé ruky v houslovém klíči

Hraje se buď doprovod, ale častěji další melodie, což je velmi náročné a do budoucna zavádějící - levá pak bude hrát doprovod, nikoli melodii. Po určité době ale musí tato praxe skončit a žák je postaven před nepříjemné zjištění: v levé ruce bude hrát podle basového klíče. Já jsem hrál vždy od počátku podle basového a mám co dělat, abych se zorientoval, když mám najednou v levé ruce hrát podle houslového. Mozek je zkrátka naučený na něco jiného a nejde jen tak přehodit výhybku.

Jinak dlouhé hraní ve vysoké poloze bez basu mi jde po určité době pěkně na nervy....

Absence harmonického značení

Ačkoli se na jedné straně různí pedagogové nechávají slyšet, jak důležité je harmonické cítění a jeho rozvoj, ve svých učebnicích to zcela popírají - žák nemá tušení, jaké akordy hraje a ani se nevyžaduje, aby to věděl.

Střídání tónin

Každá tónina vyžaduje delší dobu na usazení a zapamatování. Pokud takto nečekaně přejdeme do jiné, dosud nepoznané tóniny, vystavujeme žáka velké zátěži a častému chybování.

Rozklad akordu v levé r.

Bez předchozího procvičení, navíc nezačínající základním tónem.

Záliba ve čtyřruční hře

Místo aby si žák zahrál plnohodnotně skladbu s basem a akordy, je odkázán na dalšího klavíristu, který mu to bude "vylepšovat"na hodině. Ovšem to vypadá, jakoby hra doma bez učitele nebyla považována za plnohodnotnou...

Obliba souzvuku sekundy

Vyskytuje se v mnoha instruktivních skladbičkách, řekl bych, že přehnaně.

Svádí to k vytváření samoúčelných skladbiček s podobnými zvukovými efekty (Rozmarné děvčátko, Slepička, Čáp a žabky, Poník, Ptáček, Děvčátko tančí, Žertovná, Říkadlo, Kohoutek a slepičky, Koníček o třech nožkách, Kuřátko a slon, Tři granátníci z marcipánu).

Prodlužování délek not

Písničky, které se zpívají běžně v osminových notách, se zapíší ve čtvrťových. Píseň se tak nepřirozeně zpomalí, čímž dochází k mylné interpretaci.

Harmonizace melodických tónů

To je něco, co s oblibou dělají klavíristé, ačkoli v běžném aranžmá pro to není opodstatnění. Znamená to, že během jedné harmonické funkce je harmonizován neakordický tón (snad z důvodu "lepšího" a ladnějšího souzvuku) a tím dochází k narušení plynulosti harmonie.

Lidová píseň

Výběr písní odpovídá tehdejšímu dobovému vkusu. Jsou to často dnes už málo známé nebo zcela neznámé písně. Doprovod je často různě stylizován - to znamená, že akord není v běžném známém tvaru, tudíž pochopení harmonie je pro žáka téměř utajené nebo velmi ztížené.

Absence známých melodií.

Občas se nějaká ta lidová najde, ale jsou to stále tytéž. Převažují skladbičky buď samotného autora anebo ostatních klavíristů. Bohužel nenašel jsem žádnou, která by mě po hudební stránce zaujala nebo kterou bych měl chuť si zahrát. Ačkoli jedna výjimka tu je - přece jen nějaký ten "hit"...na str.72 "Starofrancouzská píseň". Jenže když jsem ji kdysi zaslechl na Zuš, jak ji hrála paní učitelka, hned se mi vybavil Mike Oldfield a jeho "Portsmouth" s flétničkami a akordeonem. Takže bohužel, já už si to raději zahraju podle něj, neboť se mi to líbí mnohem víc. Na tomto střetu dvou přístupů k hudbě je celkem jasně vidět, jak velká je propast, která je mezi klasickou hudbou a výukou a mezi hudbou ostatní (populární, lidová, aj.) která je kolem nás.

To, co žák během klasické hry na klavír zjistí je, že námaha, energie a čas vynaložené neodpovídají tomu, co od toho očekával. Lidově: "za hodně peněz málo muziky". Samozřejmě že nejjednodušší je to hodit na jeho neschopnost zvládnout to, co "jiní" zvládli. Ovšem to je pohled unifikátora, který chce mít všechny stejné podle jednoho metru.  

Vážná hudba se často prezentuje jako to nejlepší, co člověk stvořil. A když se mluví o hudbě, automaticky se tam zařadí ta vážná. Ale v realitě to vidět není - to co s námi hýbe a jitří naše emoce, jsou daleko častěji obyčejné písničky.