POJMY HUDEBNÍ

Zde uvádím vybrané pojmy, které mohou být v praxi poněkud problematické...můj komentář k nim vychází z mých zkušeností.

FRÁZOVÁNÍ

(nikoli frézování, které určuje dirigent, jak mi napsal kdysi jakýsi žáček...)

Bývá přirovnáváno k dýchání při zpěvu. Většinou fráze není moc dlouhá - asi 2-4 takty, proto se stačíme nadechnout těsně před ukončením a začátkem další fráze. Důležité je frázi nepřerušit, zazpívat (zahrát) na jeden "zátah". Vytváříme pomyslný oblouk - takto se také značí v notách.

Přirozené je začínat slabě, k vrcholu fráze zesilovat a poté opět zeslabovat. Základem je ale především nepatrně oddělovat a členit jednotlivé fráze - tz. zastavit, přerušit hru, avšak velmi krátce, aby vše působilo přirozeně, jako když dýcháme. Toto vše je už poměrně náročná interpretační dovednost, která se nedá nacvičit žádným počítáním, ale praxí - posloucháním jiných a zkoušením. Proto považuji za problematické učit frázování příliš brzy, kdy žák ještě nezvládá s jistotou rytmus. Pokud nezahraje skladbu zpaměti, v tempu a v bezchybném rytmu, je frázování spíše kontraproduktivní - žák se tak "snaží" vyhovět požadavku učitele, že jeho počínání působí nepřirozeně a těžkopádně. Zde je namístě podtrhnout důležitost zpěvu i pro instrumentalistu - pokud není schopen písničku s frázováním přirozeně zazpívat, je jakékoli učení frázovat většinou zcela zbytečné.

Navíc - frázování si můžete dovolit, když hrajete sami - pokud hrajete s basistou nebo s bubeníkem, musíte přesně dodržovat stejné délky jednotlivých taktů, jinak budete mít problém se sejít (rytmicky).

RITARDANDO (rit.)

Aneb zpomalování. Děje se tak většinou v závěrech ne příliš rychlých skladeb. Na rozdíl od frázování, toto považuji za základní výbavu nebo interpretační dovednost každého hudebníka. Ať si poslechnete hudbu klasickou nebo popovou, ve většině skladeb a písní tento zavedený způsob ukončení najdete. Pro ty, kteří celou skladbu prospali, je to nezvratný signál, že skladba končí. Takže je dobré začít toto plynulé, postupné zpomalování trénovat co nejdříve, aby působilo přirozeně.

U rychlejších a rytmických skladeb či písní je naopak přesvědčivý závěr buď staccato na závěrečném akordu nebo častěji rychlým vystřídáním s dominantou. (To je patrné zejména v klasicismu, který si doslova liboval v nekonečném střídání tóniky a dominanty v závěrech.)

KORUNA (fermáta)

Je to libovolné prodloužení, spíše zastavení a setrvání na určitém tónu - ukončení a oddělení určitého úseku. Podobný způsob je tzv. stop time , kdy například v písničce přestane hrát i doprovod - obvykle před refrénem, který začíná předtaktím - začne se až na 1.dobu následujícího taktu. Např. v písni Hlídač krav. Návrat do původního tempa se označí pokynem a tempo.

CÉSURA

Podobně jako koruna - určitý předěl, zastavení, ale řekněme kratší. Pro dechové nástroje též pokyn pro nadechnutí.

RUBATO

Jde o hru či zpěv, kdy interpret nedodržuje přesně předepsaný rytmus - tempo si volí sám podle svého cítění. Nejtypičtější hudební žánry, kde se s tímto způsobem můžeme setkat, je šansonové zpívání nebo folklór s cimbálovou muzikou (v tzv. táhlých písních jako Vínečko bílé, Ej, od Buchlova, V Hodoníně, Zaspala nevěsta).

TEMPO, PŘEDNES

Řekl bych, že v této oblasti panuje značný chaos - příliš mnoho pokynů a nepatrných nuancí, které se jen těžko převádějí do praxe a špatně se pamatují. Jde často o abstraktní a pocitová vyjádření, což je značně individuální. Když si poslechnete stejnou skladbu v různých orchestrálních verzích, zjistíte, že se liší především v tempu - každý dirigent má své pojetí, svou představu, jak rychle by se skladba měla hrát. Zcela jistě neměří předepsanou hodnotu předpisově podle metronomu.

Aby toho nebylo málo - na určité tempo máme několik označení, i když v praxi většinou zní téměř stejně - např. velmi pomalu, táhle (Largo, Lento, Adagio, Grave).

další příklady:

ritardando = rallentando (zpomalovat)

decrescendo = diminuendo (zeslabovat)

Různé zdrobňování Allegro-Allegretto (pomaleji), Andante-Andantino (rychleji) bývá také často matoucí.

Proto si myslím, že je dobré si pamatovat základní tempa a přednesová označení, ve kterých se běžně pohybujeme - tedy dva krajní póly a něco mezi tím.

Allegro - rychle

Andante, Moderato - krokem, mírně

Adagio - pomalu

Dynamika (síla):

Forte - silně
Mezzoforte - středně silně
Piano - slabě

Poměrně vtipně jsou zakomponována všemožná tempa a přednesy ve skladbičce Italia:

ANTICIPACE neboli PŘEDJÍMÁNÍ

Obecně jde o předvídání toho, co bude následovat, takže se hráč dopředu připravuje tak, aby ruce stihly včas zareagovat na změnu. Uplatňuje se především při výměně akordů, přesunu rukou. Pokud hrajeme bez pedálu, není to možné, protože chceme dodržet správnou délku noty - ale i v tomto případě (často podvědomě) zvedáme ruku o něco dříve než nota končí - dodržet rytmus je pro sluch mnohem podstatnější než délka noty. S použitím pedálu můžeme ruku zvednout a předchozí tón stále zní. Toto zvedání je také věcí přirozeného rytmického cítění - i když se to dá načasovat a rozfázovat pomocným počítáním.

Pozn. V hudební teorii je tento pojem znám jako tón, který zahrán "předem" - těsně před těžkou dobou.

PEDÁL

Jde především o pravý pedál, který uvolňuje dusítka strun a klavír tak může zaznít v plném zvuku a dynamice, se spoustou alikvotních tónů.

Jeho používání je dosti variabilní, někdy se proto vůbec neoznačuje. Omezím se proto na základní princip.

Zvedneme-li ruku z kláves bez pedálu, tón se přeruší. Mezi jednotlivými tóny vznikají mikroskopické, i když slyšitelné mezery. Což nevadí u hry staccata (krátkých tónů), ale u pomalých melodií s dlouhými tóny už ano. Pedál tedy slouží ke svázání jednotlivých tónů - hra se nazývá legato. Je lépe se ale zaměřit při prvním používání pedálu spíše na levou ruku, která zastupuje harmonickou stránku - tedy akordy. Pedál se mění právě podle akordů. Každý akord obsahuje určité tóny, které většinou s následujícím akordem neladí. Pokud bychom pedál drželi stále, přeznívající tóny předcházejícího akordu by narušovali čistotu akordu následujícího.

A nyní zásadní otázka: Kdy pedál "vyměnit"? Lépe řečeno, jak synchronizovat sešlápnutí-uvolnění- sešlápnutí?

Sešlápneme a zahrajeme tón (např. e)
zvedneme ruku a připravíme na následující tón f
se zahráním f zvedáme (uvolňujeme) pedál a okamžitě jej znovu sešlápneme.

Toto je jen nácvik, pochopitelně takto se melodie většinou nehraje - doporučuji dále cvičit především na akordech - ať už hraných LR nebo PR.

OKTÁVA

Je to výšková vzdálenost mezi 1. a 8.stupněm. (c1 - c2). Poněkud nepřesné je označování "oktáv" neboli stupnicových řad - např. jednočárkovaná (první) má jen sedm tónů (c1 - h1) - od c2 začíná dvoučárkovaná.

Zpívat "o oktávu níž nebo výš" znamená přeskočit do sousední oktávy - od stejnojmenného tónu, ale vzdáleném o oktávu.

Ó-ZDOBENÍČKO!

trylky, nátryly, atd.

Zdobení znamená všelijak "vylepšovat" již danou melodii. Začalo to někdy v baroku a stupňovalo se to v rokoku. V podstatě jde o přidávání sousedních tónů melodie. Připomíná to vytváření rytmických variací na určitou melodii:

Nejznámější je asi trylek. I v této oblasti panuje nejednoznačnost - označení trylku je jedna věc, jak ho zahrát je často spíše na interpretovi. Někdy se dokonce vypisuje přesný rytmus. Pokud si nejste jisti jak to zahrát, ozdoby můžete vynechat.

IMPROVIZACE

Z povzdálí to vypadá, že muzikant hraje to, co ho zrovna napadne. Ovšem většinou jej napadá to, co už nějak zná a má v hudební paměti. Tedy určité vzorce-šablony, ať už rytmické nebo melodické. Nejedná se většinou o vytvoření něčeho zcela nového (až na vyjímky - mistři v tomto oboru zajisté existují), ale o variování (obměňování) daného tématu. Proto bych ani takovou výuku nenazýval rozvíjením improvizace, ale spíše rozvíjením schopnosti variovat. A to je častěji víc racionální postup (zkracování nebo prodlužování not) než intuitivní.

"Během improvizace se musejí muzikanti rozhodovat ve zlomku sekundy, jak budou pokračovat. Většinou hrají na jistotu a drží se melodických sekvencí, které bezpečně znají, což vysvětluje, proč byly v sedmdesátých letech v tolika kytarových sólech podobné pasáže."

John Powell: EMOČNÍ SÍLA KRÁSNÝCH ZVUKŮ, 2018

Řekl bych, že nejen v sedmdesátých...při poslechu sól většiny rockových kytaristů mám pocit, že poslouchám stále stejné griffy a stupnice nahoru dolů...

KLIŠÉ

Původně dobrý nápad, nějaký neočekávaný hudební prvek, který se častým mechanickým a bezmyšlenkovitým (bez hlubšího důvodu) používáním stane pravým opakem - něčím, co je už běžné a všední. Hudebníci jich používají mnoho - bohužel někteří se domnívají, že jsou díky nim originální. Vábení ega je silné a tak "vylepšují" obyčejný doprovod různými neakordickými tóny. Pak přestává doprovod sloužit melodii jako podklad - upoutává na sebe pozornost a vyčnívá, jednoduchost a prostota se vytrácí.

Příklady některých často užívaných klišé:

Používání dominantního septakordu (např. G7) v závěrech. Jako by šlo o nějaké dogma, že v závěru, před tónikou (závěrečným akordem) musí být tento akord. Ani Mozart si to nemyslel - v závěru jeho hudební hříčky "Chléb s máslem" tento akord není, i když se to přímo nabízí...
Používání neakordických tónů v doprovodu (levá ruka) jako "ozvláštnění" obyčejného akordu.
Pokud je v melodii stupnicový postup, levá hraje melodicky souběžně v terciích (decimách).
Obrácený bas - začíná vyšším tónem, pak následují nižší.
V úpravách melodií: z noty např. půlové se udělá čtvrťová s tečkou, aby to bylo "zajímavější".

AKCENT

důraz, přízvuk.

Obvykle na první (těžkou) dobu, dále např. nejvyšší tón v melodii. Je potřeba hrát prstem, který je dostatečně silný.

Pozor na předtaktí - vždy slabě (staccato) a až následující tón silněji.

Pokud hrajeme rychlé skupinky not, je třeba akcentovat první notu, aby bylo zřejmé, po kolika notách je skupinka členěna (obvykle po čtyřech nebo po třech).

KÁNONY

Většinou jsou to spíše písně než instr. skladby. Jsou důmyslně vymyšleny tak, aby se konkrétní píseň dala zpívat vícehlasně, ale na tutéž melodii. Vtip spočívá v nástupech dalších zpěváků - buď nastupují po taktu nebo po dvou či po čtyřech. Záleží na tom, kdy a jak vytváří "posunutá" melodie dvojhlas, trojhlas, či dokonce pětihlas. Nejjednodušším způsobem kompozice je využití jednotlivých tónů akordu - např. v Cdur jsou to tóny c-e-g, od kterých začíná každá část (v tomto případě třídílná) kánonu. Např. v písni Bejvávalo:

Zvláštním typem je zpěv další melodie - tzv. protihlas, který zde zastupuje basový part:

MOTIV

Je krátký úryvek, velmi výrazný, na kterém bývá skladba postavena. Je to většinou prvotní nápad, který skladatel dále rozvíjí - posouvá jej výš nebo níž, hraje v různých tóninách. Práce s motivem ukazuje skladatelovo umění či mistrovství. Uvedu dva příklady podobných motivů, které jsou založeny na půltónovém začátku - Panna a netvor (od P.Hapky) a Tajuplný ostrov (od G.Ferrio).

STYLIZACE

Chápu ji jako "přizpůsobení" a určité vylepšení originální předlohy. Ne vždy dopadá příznivě a přijatelně. V klavírních úpravách se často setkáváme s lidovými písněmi, které jsou harmonizovány mnohem komplikovaněji, než jak je tomu běžné ve folklórním prostředí. Pokud hrajeme píseň - melodii se stále se opakujícím se rytmem, nekopírujeme přesně rytmus podle textu písně, ale zachováme stejné rytmické hodnoty, v zájmu větší srozumitelnosti (John Brown). Převádíme - stylizujeme tak píseň do instrumentální podoby.