KLAVÍR versus KYTARA

Srovnání dvou nástrojů, které někdy mohou znít dost podobně...Z níže uvedeného vyplývá, že kytara je v úpravách skladeb často nucena k hudebním kompromisům...

LEVÁ RUKA

Pokud se kytarista snaží zahrát klavírní skladbu, je nucen k mnoha kompromisům - řadu tónů musí vynechat nebo je i nahradit v jiné oktávě. Zásadní rozdíl je ve způsobu hraní basových tónů. Zatímco u klavíru je pohodlně hraje levá ruka (navíc s prodloužením tónů pomocí pedálu), na kytaře se musí držet basové tóny (tak dlouho, jak je třeba - u kytary tóny rychle odeznívají) spolu s tóny, které tvoří melodii, případně další akordické tóny. Skladby jako např. Entertainer (od S.Joplina) jsou pak velmi obtížně hratelné - zejména pro levou ruku.

NEAKORDICKÉ TÓNY

Pokud hrajeme akordy na kytaře, jedná se o fixní hmaty, které se drží standardně stejně. U klavíru je to mnohem rozmanitější - zohledňují se daleko více neakordické tóny. Např. když budu hrát akord Cdur a v melodii bude tón d, budu jej hrát jako součást tohoto akordu. Ve skutečnosti by se jednalo o akord Cadd9, ale to se většinou nezapisuje (pokud ano, vytváří to spíš zmatek). Tón se může objevit jen krátce, na zlomek taktu. Např. v písničce Šaškové počmáraní se tento přidaný tón objeví ještě v akordu Dm (tón g) - tedy jako Dsus7/4: 

ROZKLAD AKORDU - SEKUNDY

U klavíru je přirozené zahrát tóny stupňovitě za sebou (c, d, e, f, g). Na kytaru je samozřejmě také můžeme zahrát, ovšem už ne v rozkladu, tak aby přeznívaly. Takže pokud chceme hrát na kytaru klavírní skladbu, kde se tyto sekundové postupy (po celých tónech) vyskytují, musíme počítat s dalšími kompromisy.

ROZSAH TÓNŮ

Klavír pochopitelně disponuje velkým tónovým rozsahem - na rozdíl od kytary.

Příklad - kytarová úprava Largo od A.Dvořáka "POPULAR CLASSICS OF THE GREAT COMPOSERS - VOLUME 1", aranžoval Jason Waldron:

Úprava je v Cdur, což se dobře hraje, ale jakmile dojde na pasáž, kdy melodie stoupá nahoru (od C3), upravovatel to zapsal o oktávu níže, aby se daly hrát i basové tóny. Což není zrovna šťastné řešení, vzhledem k tomu, že melodie má mít gradaci, která je tímto narušena, ne-li zrušena úplně.

NEOBVYKLÉ AKORDY

Některé písně vypadávají z repertoáru kytaristů jen proto, že mají akordy (Cm,Bdur, Esdur, Gdim, Gmaj), které buď kytarista neumí nebo jsou hratelné pouze s hmatovou příčkou, tzv. barré - což je pro necvičené prsty obtížné a často bolestivé. Naproti tomu na klavír se tyto akordy dají zahrát vcelku stejně jednoduše jako ty ostatní - není potřeba vyvíjet zvláštní sílu na zmáčknutí. 

REPETOVANÝ TÓN

Na klavír se hraje rychle se opakující stejný tón poměrně obtížně (prst se musí rychle zvednout a udeřit), kdežto na kytaru zas mnohem pohodlněji díky rychle se střídajícím prstům - např. technika tremola.

Písně, ve kterých se tedy takové tóny vyskytují, mohou být problematické na hraní (Málokdo ví, Jamaica Farewell).

TRANSKRIPCE

...Klavírních skladeb - neboli přepis do kytarové podoby je mnohem častější než naopak:

Uvedu příklad dvou španělských skladatelů-klavíristů, jejichž některé skladby se ujaly především v kytarové podobě:

Isaac Albéniz - Asturias

Enrique Granados - Vals poetico, Oriental (12 danzas españolas)

SVORKA - JEDNÍM PRSTEM

Svorce u kytary se říká barré - je to zmáčknutí několika strun jedním prstem (většinou ukazovákem). Podobně u klavíru hrajeme palcem dva tóny vedle sebe (sekundu).

HARMONICKÉ POSTUPY

Oproti klavíru jsou postupy, které by jinak byly v klasické harmonii nepřípustné, tolerovány.

Např. paralelní výměna nepříbuzných akordů jedním barré hmatem (F - G - Am). Klasická kytara se naopak snaží být co nejortodoxnější a dodržuje kl. harmonii až na hranici hratelnosti. Někdy i na úkor zvuku - např. basový tón na melodické g struně - nezní přesvědčivě - přesto je používán. V lidových žánrech jako je folk, country a blugrass se technika a způsob hry vyvíjely spíše podle přirozenějších kritérií hratelnosti a zvukovosti.

Rocková kytara hraje "akordy" v kvintách, tzv. power chords, absenci tercie vynahradí nabustrovaný zvuk.

SPOJOVÁNÍ TÓNŮ A AKORDŮ

Kytara nemá pedál, takže pokud pustíte strunu-zvednete prst, ozve se ticho. Na rozdíl od klavíru, který díky pedálu může jednotlivé tóny (akordy) spojovat - vázat.

KYTAROVÉ "NASCHVÁLY"

Mám na mysli záležitosti, které nejsou nezbytně nutné, a přesto se vyžadují. V zájmu "stylovosti" a také zažitého programu mysli, že tak se to hrálo vždycky a tudíž tak je to nejsprávnější. V době renesance, které vévodila loutna, nebylo ladění ustálené tak, jak ho známe dnes u kytary. A proto, když hrajeme nějakou skladbu z této doby, přelaďujeme u kytary některé struny - konkrétně strunu g o půl tónu níž, tedy na fis. Je to dost výrazná komplikace, protože to rozhodí doposud mechanicky naučený systém orientace na hmatníku. Nezbývá, než se takovou skladbu nadřít na zpaměť tak, aby mysl nekomplikovala situaci. Podotýkám, že na konzervatoři to bylo vyžadováno mým profesorem, přestože skladba by se dala zahrát i bez přelaďování bez nějaké zvukové újmy (Melancholy Galiard). Navíc se většina těchto loutnových skladeb hraje s kapodastrem (kvůli napodobení zvonivého zvuku loutny), což je další komplikace v orientaci.

KLAVÍRNÍ "NASCHVÁLY"

U klavíru jsem toho moc zatím nezaznamenal (pokud nepočítám spoustu přidaných tónů k melodii kvůli plnějšímu zvuku). Ale hra v terciích v rychlých hodnotách (šestnáctky) mi připadá neúměrná výsledku. Vyžaduje to totiž velkou virtuozitu - ruka musí být maximálně rychlá a uvolněná. Pokud to tak není, rychlé noty nezní vůbec uvolněně a hbitě, ale těžkopádně. Vždy tedy raději zvolím jednohlas.