Polyfonní hra

Už od samotného počátku se snaží "vychovávat" k polyfonní hře - tedy k nezávislosti obou rukou. Nezávislost je potřebná, ale v jiném slova smyslu. V praxi levá ruka hraje spíše basovou oporu než melodickou linku.

Je zde snaha, aby levá dokázala hrát stejně jako pravá - jak rozklady akordů, tak melodii. Často se tak stírá hranice mezi melodií a doprovodem. Levá pak nehraje doprovod (akordy) , ale jakýsi druhý hlas k melodii. To může být velmi matoucí pro nezkušeného hráče nebo pro dítě, které ještě nemá dostatečně vyvinutý smysl pro harmonii.

V polyfonní hře se toto "rozdělení" na bas a melodii stírá a levá ruka hraje podobně - ne-li stejně jako pravá. To je velmi náročné a pro začátečníka velká překážka. Místo, aby si zahrál jednoduchou lidovou písničku s jednoduchým doprovodným basem C (Tónika) - G (Dominanta), je nucen "hrát si" na hudebního skladatele, který má potřebu lidovou píseň stylizovat - tzn. všelijak ji vylepšovat - jen ne hrát "obyčejně". Je to podobné, jako kdyby ve skupině nástrojů flétna-kytara-kontrabas hráli všechny nástroje nějakou melodii. Z hlediska kompozičního by to bylo jistě zajímavé, ovšem v praxi hraje každý nástroj to "svoje" - flétna melodii, kytara akordy (harmonii) a basa basové tóny, které potvrzují a spojují akordy.

Polyfonní hra byla doménou Baroka - v pozdějších stylových obdobích (Klasicismus, Romantismus) se již nepoužívá. Hudební forma, ve které se uplatňuje nejvíce, je Fuga.

Je určena spíše pro pokročilé, kteří si tento druh hudby "užívají" a jsou schopni vnímat oba hlasy a vznikající souzvuky. (viz 1.Knížka polyfonní hry).

Toto pojetí je žákovi vnucováno ze strany učitelů, neboť i oni byli vychovávání stejně a jsou přesvědčeni, že toto je jediná správná cesta - jiná a jednodušší by byla považována za ústupek, za hudební pokleslost. Cítím v tom prvek manipulace - jestliže se učitel příliš nenamáhá, aby propojil požadovanou látku s praxí, je zřejmé, že jeho motivace není žáka něco naučit, ale nacpat mu do hlavy informace, které požaduje systém (osnovy).